zpoždění neměly. A tak ostravské hlavní nádraží přivítalo včera ve 20.10 hod. tu vzdálenější, východnější část české výpravy z mistrovství světa mládeže. Co se mi povedlo, to bylo to, že jsem čekal na vlak s příjezdem 20.10. Tabule ukazovala odjezdy a tak se mi zdál EC 130 jako vhodný k tomu, abych u něj na peróně vyčkával jeho příjezdu. I směřování na Bohumín bylo v pořádku. Nevidím paní Olšarovou, nevidím Bujnošky, nevidím nic. Tak si říkám, že bych to pomotal? Alzhaimer by v tom mém věku už i mohl v mozku být. Na druhou stranu, když jsem v neděli plichtil, já osmnáctistovka, s Karlem Pavelkem, nedávno ještě nad dvadva, teď sice již jenom 2146, tak ta choroba je, věřím, stále na počátku. No, tak kouknu ještě jednou a on ten vlak EC130 nejel na Bohumín z matičky, ale ze setřičky Blavy. Naštěstí hluchotou postižen nejsem (jen doma, když se spustí kolovrátek), tak mne hlášení místního rozchrchlaného rozhlasu probudilo, vřadil jsem šestku a pelášil na druhou stranu nádraží. Tak jo, potkali jsme se s Tadeášem i s trenéry i s paní Olšarovou. Na výpravě byla znát únava z cestování, moc do řečí nikomu nebylo a všichni se těšili na domov. Omladina toho měla na krku více. Jak jsem se dozvěděl, poslední noc část výpravy oka nezamhouřila a tak i fotografie pořízené ze zpáteční cesty ukazují povalující se mládežníky s otevřenými, zývajícími ústy v letištních halách. Malá epizoda z příjezdu na nádrží. Já ve vaťáku (vím co dokáže průvan) a co nevidím, ten můj jako frajer (možná nakonec ten strejda Alzheimer se usadil ne u mne, ale u Tadeáše) táhne bagáže v kraťasech! Hold asi zapomněl, že je již v Čechách, kde je o dvacet stupňů méně než v Turecku. Ale nakonec, my šachisté už takoví zapomětliví jsme (Kája Trombík by o tom mohl romány). Musíme makat, protože je po osmé a celý výbor Šachového klubu TJ MSA Dolní Benešov (hrozné, ten název zabere půl novin) má jistě již po povinném programu a z klubovny se přemístil na jiná bojiště. SMS zpráva od B1 hlásila, že jsou na turbáze zvané Herta, ať sebou mrskneme, jinak že se nepobavíme. Nu což, riskuji dva litry a šest bodů, ale protože jsem dobrý řidič, tak jen mimo obec. Dorážíme s Tadeášem ve 20.40 přesně včas na turbázu, kdy u bafuňářů zapůsobil reflex ranního vstávání na šichtu a ukazuje se, že B1 jen strašila. No to je radosti, na Starém bělidle. Tadeáš moc mluvný není, ale po smažáku, hranolkách a kole se mu začíná rozvazovat jazyk. Na zvědavé dotazy odpovídá dokonce v celých větách, koukáme na fotografie z řádění české mládeže na pobřeží středozemního moře, na ty šlupky, plavající v bazénu, na rozlehlý hrací sál, neupravené okolí pětihvězdičkového hotelu (za jeho plotem) a samozřejmě i na hlavní české aktéry. Pavel Rakús dokola opakuje, proč právě on měl tu smůlu, že když před pár léty hrál mistrovství světa šestnáctek, tak to muselo být právě ve Francii, kde na jídlo chodili do závodky, na pokoji neměli ani skříň a do hrací místnosti šlapali čtyřicet minut. A ta hrůza, ani pivo si ještě nemohl dát, protože jej trenéři hlídali jako šestnáctiletého nezletilce. Tomáš Pavelek si dokonce s sebou vezl rybářské náčiní. Snad i žížaly byly české. Před desátou to balíme a jdeme všichni na kutě. Nás rodičovstvo ještě čeká rozbalování kufru a přebírání dárečků od Tadeáše na památku mistrovství. Bratr Tadeáše si sice přál pravý turecký turban a nějaké to kuřivo, ale musí ostrouhat a spokojit se s náhradami. Fez (taková čapka na hlavu, kterou nosí každý turek) je skvělý na jeho hlavě a vyjímá se i na Tadeášově krytí mozku. Na školní maškarák je založeno. Dáme den odpočinku a znovu do díla. Je třeba rozebrat jedenáct odehraných partií, zúčastnit se vyučování (snad to na gymlu v Hlučíně neporuší, když je tam taková marodka a stávka studentů na spadnutí-že by se rok 1989 opakoval?) a v klidu vyhodnotit mistrovství.