Čau mámo! Včera o sobotě druhého října, přesně v deset, jsme u vodárny naložili Vláďu. Ještě štěstí, že máme Octávku a byli jsme tři. Příště beru i box na střechu. Cesta na Slovensko ubíhala v příjemném tónu, bylo co probírat. Vláďa před pár hodinama dorazil z ME mládeže v Batumi a zážitky jen sršel. První zastávku na čúrání vyprovokovala nutnost pořízení dálniční známky. Synek ji nevyužil, bo málo požil. ostatní požili více. Mámo, deset ojró, jsem tam nechal! Na vánoce se budeš muset uskrovnit. Po asfaltovém fičáku džípíeska nečakaně dala pokyn sjetí vlevo do polí, ale synek navigátor jen konstatoval, že druhý synek student blbě atualizoval, a že SVK postavili již kus nové dálnice. Druhý pokyn GPS jsme již respektovali a včas odbočili na Mengusovce (vzpomínáš jak jsme tam jeli hned po tom hurikánu a všude leželi vyvrácení tatranští velikáni?). Tak v této chvíli již prošli komínem. Jedeme a najednou uprostřed holin se objevuje betonová kostka. Spolucestující konstatují, že to bude nejspíše ono. A taky že jo. Parkujeme u kostky a jdeme do jejích útrob. Zde jsme hned za vchodovými dveřmi odloveni dámami a pány z Blavy. Dalčích 54 EUR. Mámo, i příští vánoce se budeme muset uskrovnit! Vše OK, Vláďa se ubytovává v buňce s ukrajinským mistrem. My dva se synkem jdeme v místě, hotel tatranské Zruby, alias Vojenské klimatické lázně, ve 13.45 na pozdní oběd. Dáváme meníčko, ale upratovačka nás vyhání ven, protože ve čtrnáct zatvárajů a otvárajů v osemnácť. Bolí nás žaludky i představa 10,60 EURA za úhradu pozřené stravy. Mámo, ani ty další vánoce nebudou nic moc! Protože nemáme na Zrúbech pokojíček, již nebyl, pozdě jsi nás nahlásila, skáčeme do téj naší plechové krabičky a jedeme na Smokovce. Bereme Vláďu, který je bez SVK peněz a pitiva a jde hledat fungující bankomat a otevřený potravinový obchod. My se synkem po jedné nepovedené vlně nalézáme objednaný penzión. Pán domácí nás vítá, ukazuje pokoj, kuchyňský kout i sociálku i TV a nás zaujímá len ten internet. Jede prý. I heslo nám dává. Bohužel, ten domácí u nás na pokoji má velmi slabý signál a tak používáme se synkem zcela jiný nezajištěný přístup od nějakého súseda. Od Tebe, mámo, jsem odkoukal, že baterie mobilního aparátu musí fungovat jako perpetum mobile. Myslím, že se mýlíš. Musí se (baterie) občas připojit na elektrickou síť. No ta moje byla vyšťavená úplně. Když jsem ji připojil přes nabíječku na 230 volt střídavých, byo to u nás na pokojíčku najednou jako na ústředně. Mezi jinými se mi hlásil i náš pan president (neraduj se, ne pan Klaus, ale pan Vavřínek).SMS hlásila, že je s grupou na hotelu Zruby a nemohou mě najít a že jim na recepci říkali, že jsme se u nich ubytovávali před hodinou. Voda, samá voda, píšu mu odpověď. Jeďte na Smokovce a my Vás se synkem budeme očekávat před poliklinikou. Tak se i stalo. Mladý pan VB jako šofér, Pavlík a pan král a pan VB. No měli bychom e fotnout, u té příležitosti. Ale jak se na snímek dostane šest lidí, když ten šestý musí vždy obsluhovat fotoaparát? Osud nám přivál do cesty druhou klubovou část BŠŠ v čele se Standou Jasným, prohýbajícím se pod nákupem potravin, následován paní Kubíkovou a synkem Míšou. Vrážíme paní Kubíkové fotoaparáty do rukou a uprostřed Smokovce se vytváří historický dokument (posílám Ti jej). Pan VB říká, že po tom výšlapu lanovkou na Skalnaté pleso je dajako smedný a co že s tím provedeme. No nic, nemoc se má léčit a tak vypochodujeme vyhledat nejbližší lékárnu, kde ti, co mohou požívají lék zvaný Starobrno nebo Heineken (to jsou ty zásoby lékům, které mám pro stýčka příhodu uložené u nás doma ve sklepě). Ti co nemohou, cucají černou vodu zvanou Kofola. Je čas se rozloučit. My se synkem máme povinnosti ve Zrúbech, presidentská výprava zase o kus dále v Liptovském Mikuláši. Tak se loučíme a přejeme si hodně zážitků a štěstí (oni s tím presidentem jdou plavat do termálu, i s opaváky i s dalšími, tak mám strach, aby se pan VB po té léčbě neutopil....). My dva se synkem jdeme na chvíli poležet. Električka jede co hodinu, v 17.01, což by znamenalo odchod z penzionu v 16.50, příjezd na Zruby 17.07, začátek kola 18.00, tož jednohlasně rozhodujeme, že se budu muset obětovat a budeme tam jezdit autem a já nebudu požívat, což je dobré, mámo, takže ty vánoce v roce 2013 budou asi bohaté. Pan president po té léčbě strašil, že tam nezaparkujeme, my se synkem riskujeme kontumaci pro pozdní příchod, a konstatujeme, že v 17.30 to musí stačit. Stačilo. Místa tolik, že Václavák je hadr. V sáčkách přicházíme na turnaj. Vítá nás boršičák Péťa Partyš. No, při moji skleróze, však víš jak to se mnou je a že si často nemohu ani vzpomenout, kdo je mojí manželkou, mi musel říci kdo je. Teď jej mám již hódně zažraného v hlavě. Ale uvidíme za rok. Hledáme si soupeře. Dobrý. Já i synek, oba naší soupeři o dvěstě bodů slabší, Vláďa o tři sta. Vypadá to slibně. Bohužel dvaadvacátá hodině ukazuje, že tomu zase tak nebylo. Však ses jistě již dívala na web, tak víš, mámo. Slavnostní zahájení se nese v jazyce slovenském maďarském i anglickém Hlavnímu pořadateli vypadává mikrofon, takže nikdo nic neslyší. Štěstí, že pán rozhodca má jiný a víme jak na to. Špatný začátek, dobrý konec. Jedeme na barák (2km). Dávám si ve třiadvacet nula nula první hruškovicový lék, synek rohlík s ramou, uznává, že na sýr nedosáhl, dávám si druhý lé, třetí, čtvrtdý, pátý, asi usínám. Ráno slyším ccci,ccci,ccci, asi chrápu, balím čtivo, PC, jdu do kuchyňky, dávám si ranní lék, vařím průduškový čaj a nesco s mlékem a říkám si, pošli mámě psaní. Je jedenáct a synek má stále půlnoc. Kdy půjdeme na oběd? Tvůj milovaný manžel.