Nikdy bych neřekl, že výroční ročník Memoriálu Karla Osmančíka (Osmanczyka) bude mít ve svém finiši pro moji osobu likvidační úděl. Po tom, co jsem zlikvidoval na sále své propriety a nic nezapomněl (jako strýčci Vavřínci, kteří zapomněli na stolech po sále půl šatníku svých dětiček), tak jsem to i v pohodě doma vyložil. A pak na sebe zírám, kde jsem se tak černě upatlal. Napadlo mne nejdříve, že za tím může auto, naposledy prošlé myčkou před rokem. Ruce, kalhoty a boty jsem měl černé jako buty. Tak jsem zkusil nejdříve S6006, pak S6001, pak aceton a ono stále nic nepouštělo. Písek a solvina mi lehce vyčistily ruce a já se jal pátrat po příčině svého zasvinění. Šel jsem vylučovací metodou na to, co jsem měl v rukou až jsem spatřil tiskárnu, jak si hnípá na stole. Tu mrchu. A pod ní černou skvrnu. Jako by se pokálela. A skutečně. Po bližším ohledání jsem konstatoval, že moje dvanáctiletá slečna si pořádně ulevila! Vytekla z ní celá barva z originální černé inkoustové náplně. Na moje boty (1200), na moje kaťata (1100), na moje zlaté ručičky (milión), na ponožky (35), na koberec (5000) já si asi šáhl zapatlanou černou rukou na sako. Jedno šáhnutí a bylo to za 2000! Tiskárna taky hin! Šlak to tref! Naštěstí mi náladu v pondělí spravil náš pan president. Zůstal po sobotě burčák v kanystru a ten zbytek vydal přesně na jednu litr a půl velkou petku. Přes noc se chladila u presidentůpěkně v lednici a tam pěkně i přes chlad nabobtnala a nepotřebovala k tomu devět měsíců, a když ji po obědě v neděli pan VB rázně odšpuntoval, sviňa vybuchla tak, že u presidentů musejí vymalovat obývák a chodbu. A pak, že člověk není rád škodolibým!