A tak se mezi námi najde spousta závistivých nepřejícných dušiček a není tomu ani jinak v tom našem šachovém dolnobenešovském kolektivu. Pomalu spolu stárneme a spějeme tak ke konečné demenci. A i tu někteří některým závidí. Já však tvrdím, že tomu, o kterém teď píšu není co závidět. Má na krku manželku, dítko s manželkou, dítko zplozené mimo manželství - to šachové, a také asi čtyřicet individualit (nepočítal jsem to přesně, pro detailisty) a taky hlavu. Která občas bolí ať je to již z příčiny, že dítko šachové nechce poslouchat nebo z jiných lidských rynkových příčin. Již také dlouho je jeho starost zaměřena na fungující stroj - Šachový klub. Zde jako Ferda mraveneček maže kola a kolečka, aby mašinka dobře vrněla a bylo co nejméně návštěv servisu a na STK. Taky mašinku občas přidusí v jejím rozletu, když nechce kápnout božskou, což my nevděčníci oceňujeme hospodskými rebelantskými řečmi, ale je spokojen, když to v rohu u umyvadla odkapává a áčko nedostane výklep 6:2. Šachy a sex miluje, vždyť jak tvrdí, jsou to zábavy chudých na peníze, ale bohatých duchem. Ano, nepřející nepřejí ani nos mezi očima. Našemu tátovi však jeho sedmačtyřicítku není co závidět! Teoreticky je to ještě junák, ale Abrahám mu již pomalu klepe na dveře. Tož, námi zvolený v lidově demokratických volbách presidentem, buď taký jaký jsi ještě dlouhá, dlouhá léta, veď klub směrem, kde nejsou propasti, divá zvěř ani další nástrahy života, buď nám ještě dlouho naším milovaným tatíčkem masaryčkem, neboť věř, že tvá dítka Tě milují z celého svého srdce, jak jen mohou.