neboť po šedesátém tahu 60.......Kd4 to dále nemělo již pro bílého cenu. Ale popořádku. Po náročném dopoledním a odpoledním programu velmistra Markoše (trénink juniorských reprezentantů České a Slovenské republiky v Dolním Benešově) přišla na řadu simultánka. Za klasiku bych hodnotil vzniklou situaci před hodinou Há, tj, osmnáct třicet, kdy se párkrát rozezvučel můj tydlifón (Ostravaku nezlob se...), že si doma prase zvrtlo nohu, nebo že na manželku to přišlo po třech měsících a není zbytí a že tedy sory. Tož sory, život jde dále. O to více potěšil příjezd Víta Pavery, jakožto nejvzdálenějšího simultánkaře. Jemu jsem řekl sory rovněž, protože jsem si jej, chlapa urostlého, spletl se Zdeňkem popletou zpoza vody, z těch Lazců....Sory Zdeňku. Svou hřmotností však i přes úporný a taktickými obraty sršící průběh partie na velmistra nestačil a téměř jako poslední musel rezignovat (poslední podával ruku pan Gemsa). Vít slíbil, že se na stránkách Opavy brzo dočkáme rozboru této divoké partie. Marek Wezcerek si v partii pomaloučku získával prostorvou převahu, pak si zobnul prvního pěšáčka, pak druhého a najednou byl volňásek na déčku. Blahopřeji Marku! Nejstarším účastníkem simultánky nebyl nikdo jiný než pan Alfons Tomíček. Štěstí zkusil hned dvakrát, bohužel marně. Šest set elo bodů rozdílu bylo přeci jenom malinko znát a nepomohlo ani bé čtyry v prvním tahu. A ještě nejmladší Terezka Gemzová, která simultánku brala jako přípravu na MČR v Koutech nad Desnou. Podpis pana Markoše na partiáři bude za pár let možná ukazovat svým dětem jako já svým vnoučatům.