Soupeřem nebyl nikdo jiný, než kravarské béčko. Na první šachovnici mají bílého koně Jiříka Godovského. Já jsem také bílý kůň na první desce. Již v týdnu před utkáním jsem pomaličku masíroval pana Godovského, že nejprve nastoupím proti jejich béčku. To sebou začal cukat, že zřejmě nebude hrát, neboť má v neděli doma službu a bude muset vařit. Chtěl jsem mu pomoci a tak jsem přišel v druhé polovině týdne s druhou verzí, že jsem tak dobrý a lidí je málo, tak musím do kraje za áčko a je mi moc líto, že ho nebudu moci zaříznout. Nakonec jsem dorazil do Kravař v neděli v závěsu za Gerhardem, pohybujícím se přes obce šedesátkou a mimo obec sedmdesátkou (ach jo, důchodce). Dojeli jsme na faru pět minut před devátou, místní se začali teprve scházet a hledat šachy. Hubert Weczerek mi nabídnul skvělé misijní koláčky, na kterých se pak pošmákla doma babka i manželka a Jirka Godovský dorazil, ale až o hodinu a půl později. Škoda. Na první jsem fásnul mladého Kramáře. Ten se rozsypal v okamžiku, když si přečetl sestavu hostí. Hold autorita tady ještě je nějaká. Získal jsem sice pěšce celkem brzo, ale uplatnit jej to byl ještě pořádný ořech. Usnadnil mi to jedním velkým přehmatem, když jsem si dal vidle na jeho krále a dámu. Jirka před vařením si odskočil do lesa na houby. Pak se svoji švarnou dcerkou mi ukazovali dva košíky hub. No, kdyby to viděl pan velký sběrač Radomír, řekl by, že takové boraky, prolezlé červy jen dokopává k snězení zvířátky.