Moje dnešní neděle se šachy se konala v barvách našeho déčka proti družstvu ŠK U Freda Darkovičky. Řeknu-li Fred, vybaví se mi klaun, srandista. A ne jinak tomu bylo i dnes. Cestou k Fredovi jsem posbíral Vladimíra, Kubu a Ondru a za deset devět už Kuba otvíral dveře U Freda. První várka s Pavlem byla již na místě. A ani oni se nestačili divit. Protože v oficiální hrací místnosti měla proběhnout oslava o padesáti účastnících, tak byly šachy přemístěny přímo do výčepu. Na celý lokál fungovaly tři čtyřiceti watové žárovky a tak na moji poznámku, že černé figurky na černé šachovnici nejsou vidět pan hostinský donesl dvě stě padesáti watové svítidlo, které postavil na okno a bylo vymalováno. S cigaretovým puchem jsem se naivně smířil a také s tím, že při otevřeném okně táhlo na nohy. Hráli jsme šest partií naslepo. Jedině Kuba s Ondrou měli světlo od okna. Do toho přišlo bouchání sklem a bednami panem hostinským a gruchání stařičkého chladícího boxu na nápoje. Přesto jsem předal naši soupisku rozhodčímu. Zde jsem ovšem jako kapitán naprosto selhal a vyvodím z toho osobní důsledky. S ohledem na skutečnost, že v mém družstvu byly tři děti školou povinné, tak za těchto hospodských podmínek jsem je měl naložit do auta a odvézt rodičům. A sebe také. Podáš prst a utrhnou ti celou ruku. Okolo poledne jsme si vyslechli slavnostní hapy brzdej babička a dědeček doplněné o sto lat sto lat něch žiju, žiju nám, za což zpěváci ovšem nemohli. To toho opět cinkot nádobí, hlasité rozprávky darkovičáků, hostů i pana hostinského. Večerní trhy v Istanbulu jsou jenom slabým odvarem toho, co se dělo U Freda. Už jsem chtěl svůj stůl se šachovnicí přemístit na pánskou toaletu. Ta do dvanácté byla jako jediná místnost v chalupě voňavá a vyhřátá, neboť tam šla teplá voda do radiátoru. Bohužel, pak i tuto místnost někdo sprasil. Třešničkou na dortíku byla poobědová pauza paní kuchařek, které s plochými talíři navršenými slavnostním obědem nafárali na uvolněný stůl po Kubovi a Ondrovi. Při konzumaci se řádně chechtali a jako zákuseček si dali cigaretku a ten zbytek ještě dobrého vzduchu zcela zničili. Všechny moje hadry jsem po dojezdu hodil do pračky. A tomto prostředí se hrálo. Chápu pana Fojtíka, že se to snažil nějak ukočírovat a být hodný, když jsou na milost a nemilost arogantnímu hospodskému. Ale podle řečí jiného darkovičáka věděli, že se chystá oslava a že se bude hrát v šenku a nic pro to neudělali. Mohli třeba dojet k nám do Benešova, nebyl problém. V každém případě si jako dnešní šéf dé družstva sypu popel na hlavu a získanou zkušenost pro příště využiju tak, že děti a sebe naskládám do auta a odvezu k rodičům a kdo bude chtít hrát, tak ať si hraje. Někdo řekne, že podmínky byly pro všechny stejné. Ano. To je pravdou. Ale já se příště dobrovolně nenechám trávit a ničit oči, v úmyslu mám dožít se minimálně sto pěti let a ne otrávit se předčasně hospodskými plyny. A konečně můj osobní závěr: do Darkoviček a do Vítkova mne na mistrák nedostane nikdo ani párem volů. Ledaže bych tím volem byl příště já sám… PS: Dnešní oslavenec Lumír dobře věděl, proč se má Darkovičkám vyhnout…..vše nejlepší k dnešnímu svátku Lume!